To je v podstatě všechno, co jsem vám dneska chtěla říct 🙂 Ale abych vám tohle prohlášení alespoň trošku víc osvětlila, dovolte mi, abych vám dala dva příklady toho, co jsem nedávno řešila se synem.
Příklad první
Přes den jsme se synem bavili o tom, že některá zvířata spí ve dne a jiná v noci. Hodně ho to zajímalo, takže jsme se tomu věnovali opravdu dlouho. Když si při večerním čištění zubů začal hrát na to, že je sova, přišlo mi to roztomilé.
Když si stejně hrál i po přečtení pohádky a rezolutně odmítal zavřít oči, protože teď je přece čas jít lovit myši, už mi to tak roztomilé rozhodně nepřišlo. Trvalo přes půl hodiny, kdy došlo i na slzičky a nějaké ty výhružky, než jsem ho přesvědčila, že ve skutečnosti žádný noční živočich není.
Tahle zkušenost sice otestovala moje nervy, ale nebyla nijak nebezpčená. Druhá příhoda je už o něco horší.
Příklad druhý
Před několika dny jsem šla se synem na nákup. Bylo po dešti, takže všude na ulicích byly kaluže. Synovi jsem zakázala do nich skákat, protože měl rýmu a neměl na sobě nic nepromokavého.
Neposlechl.
A když jsem ho napomenula, začal mi vyprávět, že se mě neposlechl on, ale mokrobot. A že mokrobot má na nohách kožešinu, díky které ho nohy nezebou. Nijak moc jsem to neřešila, ale syna celá ta představa mokrobota začala tolik bavit, že se pustil do rozvíjení teorií o tom, jací takoví mokroboti vlastně jsou. Všechno to byly roztomilé dětské výmysly. Znepokojilo mě až to, když začal popisovat, jak mokroboty nemůžou srazit auta, protože se jich dokážou pevně chytit a díky tomu jim neublíží.
Vysvětlila jsem mu, že syn ale ve skutečnosti žádný mokrobot není a auto by mu naopak mohlo ublížit hodně. A myslela jsem si, že tím je celá záležitost uzavřená.
Samozřejmě, že nebyla, protože syn hned při další příležitosti vběhl do silnice, aniž by se rozhlédl nebo na mě počkal. A já mu pak ani při té nejlepší snaze nemohla vysvětlit, že to, co právě udělal, bylo zatraceně nebezpečné. On si stále jel svou, že je mokrobot.
Co tím chci říct?
Že děti do šesti let opravdu nedokážou rozlišovat mezi realitou a fantazií. A že Montessori měla zatraceně pravdu, když kladla důraz na to, aby se děti minimálně do šesti let setkávaly pouze s příběhy zasazenými v realitě.
To, že dítě získá dojem, že zvířata mluví stejnou řečí jako my, asi moc škody nenapáchá. Ale představte si, co by se mohlo stát, kdyby si dítě po shlédnutí Supermana myslelo, že umí létat…