Když jsem se seznamovala s Montessori pedagogikou, úplně jsem nesouhlasila s tím, že malé děti by se měly setkávat jen s reálnými věcmi. Do Montessori v tomto věku nepatří žádní čarodějové, mluvící auta a létající koberce. Naopak dětem chcete ukazovat co nejvíc reálné obrázky.
Měla jsem obavy, že takhle nebudu rozvíjet synovu fantazii. Že sám pak nedokáže přemýšlet o ničem, co kolem sebe bezprostředně nevidí. Montessori má proti těmto námitkám dva silné argumenty:
- Malé děti (cca do šesti let) nedokáží pořádně rozeznat, co je a co není reálné, takže smyšlené příběhy jsou pro ně dost matoucí.
- Pro mě silnější argument bylo to, že tím, že jim předkládáme “dospěláckou fantazii”, což například většina pohádek je, zabraňujeme tomu, aby si dítě vyvinulo svou vlastní a originální fantazii, která nebude ovlivněná dospělými.
Protože mi celý Montessori přístup dával smysl, rozhodla jsem se, že mu budu důvěřovat i v této oblasti. A teď po třech a půl letech můžu s klidem říct, že to bylo dobré rozhodnutí a synova představivost nijak neutrpěla.
Uvědomila jsem si to uplynulém víkendu, kdy jsme se spolu byli projít k řece a on přicházel s takovými nápady na hru, že jsem se sama nestačila divit. Takže pokud váháte, dejte tomu prostě šanci. Na klasické pohádky bude dost času od zhruba šesti let.
Jak se k rozíjení představivosti u dětí stavíte vy?
