“Proč se moje dítě vzteká?” Přesně takový dotaz jsem dostala o víkendu. Dítě do té doby bylo zlaté, samo si hrálo a maminka o něm skoro nevěděla. Dítěti je kolem dvou let, takže se dostává do tolik obáváného období vzdoru, kdy si začíná uvědomovat samo sebe a své potřeby a snaží se je vymáhat na svém okolí.
V tu dobu si také začíná uvědomovat, že je jiné než dospělí. Zatímco oni si zvládnou obléknout kalhoty, aniž by nad tím přemýšleli, a zvádnou jíst tak, aby zůstali čistí, i když se snaží zkrotit špagety na talíři, dítě nic takového neumí. Chce se zoufale moc podobat svým rodičům, a přitom je tak jiné. To děti vede k frustraci. Obzvlášť pokud ještě neumí pořádně verbálně vyjádřit svá přání.
A právě frustrace z toho, že má přání, která mu rodiče neplní (ať už proto, že mu nerozumí, nebo proto, že některá přání dítěti prostě splnit nemohou nebo nechtějí), a uvědomuje si, jak je jiné, vedou k oněm obáváným záchvatům vzteku, které se začínají objevovat kolem druhého roku života.
Pozitivní zprávou je, že velkému množství vztekání jde předejít! Bude to stát trochu nervů a času, ale určitě to stojí za to. Takže jak na to?
- Nechte dítě, ať je co nejvíc samostatné. Pokud se držíte Montessori zásad, nebude to pro vás nejspíš žádnou novinkou. Ale pokud se s touto pedagogikou teprve seznamujete, doporučuji se rozhlédnout po domácnosti a projít si všechny aktivity, které pro dítě děláte (nalijete mu vodu, pověsíte bundu na háček, spláchnete, vyberete svačinu…) a zamyslet se nad tím, jak tyto aktivity postupně zpřístupnit, aby je (nebo alespoň jejich část) mohlo dělat samo.
- Nechte si na všechny činnosti víc času, aby vám s nimi dítě mohlo pomáhat. Ani vám nebudu vyprávět, kolikrát jsme se zdrželi třeba jen u dveří, když se syn snažil trefit klíčem do zámku. Ale ta hrdost v jeho očích, když se to konečně povedlo, stála za všechno čekání.
- Snažte se dítěti naslouchat, ať ví, že se opravdu snažíte přijít na to, co chce, i když mu třeba pořádně nerozumíte. Sedněte si k němu, ať jste na jeho úrovni. Naslouchejte a snažte se pojmenovávat, co by mohl chtít. Odbouráte tím alespoň část frustrace, kterou by dítě mohlo cítit kvůli tomu, že se ještě neumí přesně vyjádřit.
- Když už se vztekat začne, sedněte si k němu a nechte ho vztek prožít. Neokřikujte ho, ani nekárejte. Emoce, ať už ty kladné nebo negativní, patří k životu. A z dlouhodobého hlediska je mnohem zdravější ventilovat je ven, než je v sobě potlačovat.
Máte nějaké tipy, které se vám osvědčily, když začalo mít vaše dítě záchvaty vzteku? A jak reagovat na to, když se dítě vzteká? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích nebo na Instagramu, abychom se všichni naučili něco nového.