Jak komunikovat s batoletem

Včera se mi stalo něco, co mě vedlo k zamyšlení o tom, jak komunikovat s batoletem.

Šla jsem se synem poprvé od vyhlášení nouzového stavu na nákup (jindy jsem chodila jen já nebo manžel). Ušila jsem mu roušku, ve které měl dudlík, abych měla jistotu, že si ji nebude sundávat. Celou cestu do obchodu ji měl vzorně nasazenou. Ale jako naschvál ji začal bojkotovat, když jsme přišli do obchodu.

Abych mu nějak domluvila, slíbila jsem mu, že když mě teď nechá v klidu nakupovat, odpoledne půjdeme na procházku a bude moct jít, kam se mu bude chtít.

Zabralo to.

Nakoupila jsem, doma jsem uvařila oběd. Syn se vyspal. A pak byl celé odpoledne ukňouraný, nic ho nebavilo. Marně jsem si lámala hlavu nad tím, co ho trápí. Vymýšlela jsem spoustu aktivit, jak ho zabavit. K ničemu to nebylo.

Navečer se syn nalepil k oknu a v podstatě nepřestával kňourat. A tehdy mi to konečně došlo! Dopoledne jsem mu slíbila, že půjdeme ven, a teď nedostála svému slovu! Oblékla jsem ho a vydali jsme se na krátkou procházku kolem domu. Stačilo patnáct minut.

Domů se vrátil jako vyměněný a mně to znovu připomnělo, jak moc je důležité být k dětem pravdivý a dostát svému slovu.

Už dřív jsem si pro sebe stanovila několik pravidel, jak komunikovat s batoletem.

1. Říkám synovi věci narovinu. Když mě nebaví si s ním hrát řeknu to a nehledám výmluvy, proč zrovna nemůžu. Když potřebuji, aby spolupracoval, řeknu to. Když nevím, kdy zase budeme moct chodit na kroužky, řeknu to. A nevymýšlím si.
2. Co slíbím, to splním. Ať už je to něco pozitivního nebo negativního. Když řeknu, že se odpoledne půjdeme projít, tak půjdeme. Když řeknu, že jestli ještě jednou zatahá kočku za ocas, vezmu mu dudlík na spaní, prostě to udělám.

Nelhat dětem a dodržovat slovo v každodenních situacích je podle mně mnohem důležitější, než si lámat hlavu nad tím, jestli dětem říkat, že Ježíšek neexistuje a velikonoční zájíček nenosí sladkosti.

Jak to vnímáte vy? Budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů.