Je půl jedenáctý dopoledne. Já se válím v posteli. Pootevřeným oknem do ložnice proniká příjemně studený vzduch. Slyším, jak někdo něco opravuje na zahradě a na displej notebooku mi svítí sluníčko, takže toho až tak moc nevidím. A na mě už skoro dvě hodiny poklimbává můj deseti měsíční syn. Slyším každý jeho nádech a výdech, občas se zavrtí nebo mě pohladí rukou po břiše. Úplně přesně vím, jak bude mít zarudlé tváře, až se za chvíli probudí. A jak se na mě usměje a já budu vědět, i když zatím nemluví, že ten úsměv je poděkování za to, že jsem ho na sobě nechala spát a že jsem mu dovolila cítit se v bezpečí.
V podobných chvílích si často vzpomenu na kamarády se skoro stejně starým miminkem, kteří se pyšní tím, jak ho nikdy neuspávali. Prostě ho nechali probrečet do spánku. Dovedete si to představit? Je tma. Kolem vás je obrovský prostor, který pořádně nechápete, k čemu slouží. Okolo jsou mříže, nemůžete nikam odejít, protože toho ještě nejste schopni. A víte, že někde poblíž jsou dva lidé, které milujete a asociujete s nimi celý svůj svět. A tihle lidé se rozhodnou nechat vás v té temnotě osaměle volat o pomoc.
Ještě strašidelnější mi přijde, že když jednoho dne své volání o pomoc vzdáte, oni jsou pyšní, že vás krásně vycvičili ke spánku. Ale jedna věc je naučit se spát sám a jedna je vzdát se.
I kdybyste chtěli smést ze stolu všechny otázky ohledně toho, jaké psychické škody to na malém člověku může udělat, neříkejte, že je na tom něco přirozeného. Které zvíře ve volné přírodě si může dovolit nechat své mladé vydávat hlasité zvuky? Vždycky někde za rohem čeká nějaký predátor, který si na nich smlsne. Nesmlsne si na nevyslyšených dětech v budoucnu nějaký náš moderní, lidský predátor?
O děském spánku krásně píše Lenka Medvecová Tinková z webu prosimspinkej.cz . Doporučuji se podívat!
[…] Před spaním vždycky čteme pohádku. […]